Popíraní nebo přijetí?

V noci se budím zborcená potem, špatně se mi dýchá a v hlavě mi hučí jak ve včelím úlu. Jdu se napít, opláchnout obličej a zpátky do postele. Přemýšlím, co se mi zdálo, jaké děsy na mě padají, ale nemohu si nic vybavit. Všechno kolem je jak neprůhledná mlha nebo deka, která na tebe padne a celou tě pohltí. Znovu usínám a mám pocit, že jsem v hutném vzduchoprázdnu. Všechno je divně zpomalené a nedosažitelné.

Ráno se budím s divným šimráním na hrudi, hlava mi třeští a nemůžu mluvit. Divné noční můry nabývají zřetelnějších obrysů. Padl na mě nějaký moribundus, který mi chce zpřeházet na pár dní život. „Blbost. Nedám se!“ jsou moje první myšlenky. 

Něco se děje, co není podle našich představ. Něco nám hatí plány a chce se projevit, vylézt na povrch, ukázat se nám v celé své kráse nebo hrůznosti. To něco se nám chce vecpat do života, ale my to nechceme vidět, myslet na to nebo, nedejbože, přijmout. Chceme být v pohodě nebo se alespoň před celým světem tvářit, že jsme v pohodě. 

Nemusí to být zrovna nemoc, která tě z nenadání přepadne. Mohou to být různé pocity, nepříjemné stavy, úzkosti, strach, emoční vlny. Prostě cokoliv, co jsi do svého života nezvala, nechceš to a ono to prostě přišlo. Popíráš, nepřijímáš, tváříš se, že to neexistuje, ale ta mrcha pořád vystrkuje růžky, vrací se a škodí. Stejně, jako popíraná, neléčená nebo nedoléčená nemoc. Také se stále vrací a připomíná ti, že jsi místo pokorného přijetí a respektování signálů svého těla, nešla do postele ale do práce, do školy, nakoupit, na poradu, na výlet…

„Přechozené“ a popírané nepříjemné emoce jsou stejné, jako přechozená chřipka. Na chvíli máš pocit, že je vše v pořádku, že jsi nemoc zdolala, ale ona se vrátí a vypukne s ještě větší vervou a silou. Vrací se v pravidelných nebo nepravidelných intervalech. Samozřejmě vždy, kdy se to nejmíň hodí a kdy jí nečekáš. Hatí tvé plány, prolézá tebou až do morku kostí, jde až na dřeň a mohutní. A pokud si konečně nepřipustíš, že existuje, tak s tebou bude to konce života. Zákeřná, vlezlá, vše ubíjející mrcha.

Připusť si, jakou nepříjemnou emoci cítíš? Strach? Úzkost? Nejistota? Nějaká jiná? 

• Pojmenuj ji a prožij ji. 
• Zeptej se jí, co ti chce ukázat? 
• Co ti říká? 
• Kde se tady vzala? 
• Proč přišla k tobě právě teď? 
• Jak moc je oprávněná a skutečná? 
• Už jsi se s ní někdy setkala?
• Pokud ano – co ti pomohlo ji překonat?

Rozpitvej si emoci na kousky a přijmi ji. Nech ji, ať ti o sobě řekne všechno. Poznej ji do hloubky a příště tě už nepřekvapí. Z vysoké vlny nepříjemné emoce se postupem času bude stávat menší a menší vlnka, která ti už nebude otáčet život naruby. Jenom přijde a zase odejde a nenapáchá nenapravitelné škody.

Emoce jsou jako vlny na moři. Přicházejí a odcházejí. Některé jsou malé, některé velké. Nemůžeš je úplně utišit, ale můžeš se naučit na nich a mezi nimi plout.